Modrý poklad

VETERÁN

Chlouba bývalého profesionálního řidiče nákladního vozidla.

Láska ke značce Mercedes–Benz může mít různé podoby... Někdo miluje trojcípou hvězdu natolik, že se každý den ráno těší, až znovu usedne do kabiny svého Actrosu nebo Arocsu. Sedmaosmdesátiletý pan Oldřich, bývalý profesionální řidič kamionu, zase už bezmála dvě desetiletí usedá při pravidelných vyjížďkách do svého modrého Mercedesu 123, 240 diesel. Je to jeho srdeční záležitost. Chlouba, kterou by neprodal za nic na světě. Zkrátka modrý poklad!



Pan Oldřich je veselý a hovorný pán s kouzelným valašským dialektem. Narodil se v roce 1940 v malé „dědině“, ležící na pomezí Čech a Slovenska. K našim nejbližším sousedům má ostatně stále blízko. „Jako malý jsem s ogary ze Slovenska pásával krávy. A když jsem vyrostl, začal jsem na Slovensko jezdit na výlety. Vlastně tam rád jezdím dodnes. Asi čtyřicet kilometrů od nás leží Dunajská Streda, kam často vyjíždíme s manželkou za termálními prameny,“ vypráví. Právě cesty do lázní jsou těmi, na které jezdí Oldřich vždy jen svým krásně udržovaným Mercedesem. Přesto, že má vůz rok výroby 1980, vypadá stále jako nový – téměř jako by teprve včera sjel z výrobní linky.


„Pečlivě se o něho starám. Například přes zimu s ním vůbec nevyjíždím. Jakmile skončí léto, celý vůz nechám kompletně vyčistit a umýt a následně ho bezpečně uklidím pod plachtu do garáže, kde čeká na jaro. Kamarádi se mi kvůli tomu občas smějí a mají pocit, že se o vůz až moc bojím. Ale já jsem si ho koupil za poctivě vydělané peníze, a tak si ho zkrátka vážím, “ vypráví se zaujetím pan Oldřich. Ten přitom nebyl prvním majitelem. Vůz koupil v roce 1999 od známého českého tenisty a trenéra Františka Pály za částku, která se nám z dnešního pohledu může zdát směšně nízká – za něco málo přes 40 tisíc korun. „Komunistický režim se asi bál, aby první majitel s vozem neobchodoval, a tak byla do technického průkazu napsána poznámka, že vůz nesmí nejméně šest let změnit majitele. Představte si, že by někdo psal takové věci do technického průkazu dnes,“ dodává pan Oldřich s úsměvem.



K autům měl ostatně sympatický pan Oldřich vždycky blízko. „Narodil jsem se na hospodářství s 12 hektary. Kromě krav a koní jsme měli i několik vozů a k práci se vším, co kdy mělo dvě kola, jsem se dostal také v dospělosti. Na vojně jsem řídil tank, v práci jsem pracoval třeba s bagrem a dokonce jsem obsluhoval i pojízdný jeřáb. Když jsem potom později pracoval na stavbě železnice, jezdil jsem také několik le s nákladním vozem. Staré osobáky mě ale vždycky lákaly víc. Několik jsem jich v průběhu let vystřídal, ale nejvíc mi přirostl k srdci až tenhle modrý Mercedes.


Servis tak krásného vozu určitě není žádná maličkost, o tom by majitelé veteránů mohli jistě dlouze vyprávět. Pan Oldřich ale připouští, že s dobrými kamarády je to přece jen o něco jednodušší. „Mám kamaráda automechanika, který mi ochotně pomůže vždycky, když je třeba nějaká oprava. Za dvacet let, co tento vůz mám, jsme už dali třeba nové podběhy, kotouče přední i zadní, měnili jsme brzdové destičky a celkem nedávno jsme dávali také nové blatníky. Motor je ale stále původní, na něm jsme zatím nic výrazně neměnili a neopravovali. Tady se skutečně pozná ta prvotřídní německá kvalita.“ Je to pravda – zvláště pokud přihlédneme k tomu, že za svých téměř čtyřicet let už má vůz najeto bezmála půl milionu kilometrů a motor stále šlape jako švýcarské hodinky.



Tak krásný kousek, jako modrý Mercedes 123, by určitě chtěl mít ve své garáži nejeden vyznavač historických vozů. Jeho majitel má ale pro všechny potenciální zájemce špatnou zprávu. „Ne, nikdy bych ho neprodal. Je to moje autíčko pro potěchu. Už jsem tu měl možné kupce, kteří mi za něj nabízeli docela zajímavé peníze. Jenže tu radost, kterou mám, když se v něm projíždím, tu si za žádné peníze nekoupím,“ uzavírá s úsměvem své vyprávění sympatický pan Oldřich.


Fotografie: Lenka Foltýnová

1 komentář