Offroad biker José Manuel Fernández – z Actrosu na horské kolo

Zatáhnout brzdu, nadzvednout se ze sedla, přenést váhu dozadu – před José Manuelem Fernándezem se objevuje příkrý sráz, tak příkrý, že téměř přeletí přes řídítka. Tentokrát to vyšlo. Kolikrát už tento kopec sjížděl! A přesto ho pokaždé znovu překvapí, jak je strmý. V rukou a pažích cítí nárazy, které není pérování kola schopno ztlumit. Dole se cesta zatáčí prudce doleva – tady musí zmáčknout brzdy zadního kola a projet zatáčkou. Pod pneumatikami odletují kamínky, ještě několikrát šlápnout do pedálů. Potom se zvedne ze sedla, trhne řídítky prudce nahoru – a má pocit, jakoby letěl dlouhé vteřiny vzduchem. Rychle se předkloní, aby udržel horské kolo ve vodorovné poloze. Pneumatiky dopadnou opět na pěšinu. Okamžitě začne znovu šlapat do pedálů, teď musí udržet tempo.

– Řidič Actrosu José Manuel Fernández

Ještě před hodinou se José díval do bočního zrcátka svého Actrosu. Firma, pro kterou pracuje, musí upravit pozemky, které jí léta sloužily pro těžbu kamene. Sklápěcí auta proto vysypávají na vyhloubený terén tisíce tun zeminy. José zařadí zpátečku, oranžové nákladní auto začne couvat, až se zadek sklápěcí korby dostane do správné polohy. Poslední várka tohoto týdne padá po svahu do jámy.

Je páteční odpoledne, za chvíli bude konec pracovní doby. José jezdí nákladním vozem již od svých 18 let. „A ještě pořád je to práce, kterou dělám nejraději,“ usmívá se a nechává Actros pomalu sjíždět z kopce. „Jsem rád na cestách. Nedovedu si představit, že bych celý den pracoval na jednom místě,“ pokračuje José. „Ale přesto zůstávám povětšinou tady v Saragosse.“ V tomto městě, ležícím dobrých 300 kilometrů severovýchodně od Madridu, je doma.

Úzké zatáčky, strmé stráně.

José má za sebou tvrdý týden. Společnost Áridos y Excavaciones Carmelo Lobera, pro kterou pracuje, měla letos o 40 procent víc zakázek než v loňském roce. Firma staví v regionu Saragossy mnoho silnic a cest. Pro Josého a jeho kolegy to znamená, že musí denně ujet mnoho kilometrů.

Ale hned za areálem firmy leží jeho eldorádo, na které vidí přímo z okna své kabiny. Krajina je pravým rájem pro milovníky horských kol. Úzké stezky, klikaté zatáčky, strmé svahy pro odvážné – 300 kilometrů čtverečních adrenalinu. „Bylo to prostě štěstí,“ pochvaluje si 40tiletý José a září spokojeností.

Pekelně se soustředit.

Dnes se tréninku účastní také Miguel. Byl to právě on, kdo Josého přivedl před pěti lety ke sportu. „Musel jsem něco dělat. Bylo mi 35 let, právě se nám narodilo dítě a já jsem měl dobrých 15 kilo nadváhy. A navíc jsem vykouřil denně klidně krabičku cigaret,“ vypráví José. „Při své práci vlastně skoro jenom sedím, a tenhle pohyb mi dělá dobře. Cítím to.“ Peníze, za které si dříve kupoval cigarety, nyní vynakládá na sportovní vybavení. Dnes se José dostal tak daleko, že dokáže udržet krok i se svým parťákem Miguelem, kterého ale přesto pořád ještě nazývá „Maestro“. „Je dobře, že nás jezdí víc,“ potvrzuje Miguel. „Často jsme parta pěti chlapů, takže na sebe můžeme dávat pozor.“ 

„Zpravidla nedochází k nějakým závažným zraněním, ale když někdo spadne, tak to opravdu bolí.“ José a Miguel jsou dobře vybaveni, mají na sobě helmu, rukavice a chrániče. „Kdybych pokaždé spadl, tak by mi moje žena kolo už dávno někam schovala,“ říká José se smíchem.

Ale legrace stranou: „Člověk se musí pořádně soustředit. Když jedu jenom několik centimetrů od příkrého srázu, a to rychlostí 30 kilometrů za hodinu, tak se nesmím nechat ničím rozptylovat. V tu chvíli nemyslím na nic jiného – a to z dobrých důvodů.“

Oba ještě chtějí využít zbývající čas do setmění. Rychle proto nasedají na kola a zdraví se s několika dalšími cyklisty. Silný západní vítr jim vhání písek a prach do obličeje.

Ještě jednou na plný plyn.

„Tenhle úsek cesty mám nejraději“, říká José během další krátké přestávky. Svléká si levou rukavici a masíruje si ruku ztuhlou držením řídítek v náročném terénu. Příští měsíc startují oba v maratonu horských kol v pouštním terénu Monegros – 8 000 jezdců na trati dlouhé 216 kilometrů ve výšce 1 600 metrů nad mořem. „Závody jsou vždy dobré pro motivaci. Chceme se neustále zlepšovat,“ říká José.

Kvůli přípravě na maraton chodí kromě toho ještě několikrát týdně běhat a dává si pozor na svou stravu. Naposledy zvládl tuto trasu za pět hodin. „Teď je samozřejmě mým cílem být ještě o něco rychlejší.“ A potom se napije doušku vody, natáhne si rukavice a pokračuje v jízdě. Ještě deset minut na plný plyn. Josého oči přitom září nadšením.

Fotografie: Sebastian Vollmert
Video: Martin Schneider-Lau