Noční přeprava těžkého nákladu o hmotnosti 550 t

I zde, stejně jako v přístavu, stojí zástup lidí. Je nedělní odpoledne, slunce svítí. Kolegové s autojeřábem položili ocelové a plastové desky, vše je připraveno. Plazivou rychlostí táhne Marco Actrosem soupravu nejprve k velkému dopravnímu ostrůvku. Ostře doprava, potom velmi pomalu, ale s vysokými otáčkami co nejvíce doleva a přes dopravní ostrůvek. Extrémní namáhání podvozku a pneumatik. Ventilátor v chladicí věži se zapnul – spojka turbo retarder se zahřála. O několik minut později se vozidlo o délce 78 m dostalo přes překážku, všichni kolegové oznámili do mikrofonu „připraven k odjezdu“. „Uf“, oddychne si Marco – a jede se dál. 1300 koní se dává do pohybu.

Překážkový běh v mokřadech.

Rozlehlá zelená krajina mokřadů s malými říčkami a kanály, červenými cihlovými domy se zelenými okenicemi, červeno-bíle pruhovanými majáky podél toku, které sem a tam hledí přes hráz do vnitrozemí – zde na dolním Labi nasáváte volnost. Alespoň pokud jste na cestách jako cyklista na kole, za volantem osobního vozu nebo nanejvýš s obytným přívěsem. S nákladním vozidlem je to ale již trochu těžší. Ale teprve ten, kdo chce přepravovat těžké náklady, stojí vzhledem k nesmírnému počtu mostů s nízkou nosností, dopravních ostrůvků a nízko zavěšených semaforů, které, pokud je otočíte, smí být znovu připojeny až po individuálním přezkoušení se zkušebním protokolem, před opravdovou překážkou.

Jako nyní Marco. Muž sáhne po mikrofonu: „Můžeš zvolnit, Time – vpředu stojí Daniel.“ Zvolnit znamená ubrat plyn, neboť je na řadě další zastávka. Nestabilní most lze přejet pouze se sníženým zatížením náprav. Proto přivezl kolega Pit až k mostu se svým zbrusu novým Actrosem do 180 t s nízkou ložnou plochou přepravní modul se šesti osami a vlastním pohonem. Daniel, který jede jako doprovodné vozidlo i pro Pitův nadměrně široký nákladní vůz, řídí takzvaný samopojízdný vůz. Několika manévry dostane vozidlo pomocí dálkového ovládání pomalu pod trafo. Ještě upravit hydrauliku – a náklad je rozložen na 34 náprav. „Tak, Marco – a teď šnečí rychlostí“, řekne Daniel. Centimetr po centimetru se kolos posouvá celkem s 296 pneumatikami přes „Langhalsener Wettern“. Hned za příkopem, který je sotva pět metrů široký, vyjede Daniel se samopojízdným vozem opět ven.

Na jeden zátah.

„Hotovo!“ se ozývá ze všech stanovišť. Půl hodiny trval přejezd přes most, nyní se konvoj dává opět do pohybu. „ V 17 hodin odjezd a slunce svítí – miluji časné vstávání a jízdu až do stmívání“, říká Marco. Tím důvodem je dnes okolnost, že na trase není k dispozici žádné parkoviště pro přenocování – transport funguje pouze na jeden zátah, a protože zítra ráno v šest hodin je definitivní konec, je nutné brzo ráno vyrazit. „Pravá zatáčka se sklonem“, říká Marco kolegům na transformátorovém mostu, kteří udržují trafo na každém kousku nerovné vozovky pomocí silných hydraulických válců v rovnováze. Při příliš velkém sklonu by mohlo měděné jádro transformátoru narazit na ocelovou stěnu obalu a poškodit se.

O sedm minut později – na hodinách je mezitím 18:32 h – stojí transport na kruhovém objezdu Klein Kollmar. Vlastně se jede jednoduše rovně, ale to funguje pouze s objížďkou. Kolegové s autojeřábem jsou již na místě. Ocelové a plastové desky chrání infrastrukturu a brání zaboření do bláta. Zřizovatelé, kteří mají na starosti dopravní značky, rychle uklízí stranou ještě jednu, dvě značky, potom se Marco rozjede. Opět jede nejprve směrem na velký dopravní ostrůvek uprostřed kruhu, potom ostře doprava. Pod tíhou 500 tun sténají desky, pneumatiky, nápravy a podvozky při přejíždění obrubníků malého dopravního ostrůvku, který odděluje vjezd a výjezd z kruhového objezdu.

Čtvrtina okruhu je za nimi, a záď je nyní přídí. Tim a Marco obrátí postupně své Actrosy a opět je připojí. Se změněným směrem jízdy mistrně zvládají další čtvrtinu kruhového objezdu. Trafo se přitom vznáší nad silničním příkopem a polem, kola jsou tam, kde mají být. Po dobré půlhodině je i tato překážka zvládnuta. Ujetá vzdálenost: méně než 300 m.

„Jde to dobře“, říká Tim, který jede se svým Actrosem na špičce soupravy. Přece jen mají hodinu a čtvrt náskok před časovým plánem. Vypráví o začátku roku v Turecku, kde byl v lednu a únoru použit transformátorový most – on i Marco byli celou dobu u toho. „To byla skvělá zkušenost, opravdu jsme to dělali rádi. Ale být tak dlouho v kuse pryč, to nesvědčí rodinnému životu“, říká. Doma, ve Weselu, jej potřebují partnerka Jaqueline, synové Julian (3) a René (20).

Nakonec jedou dobrou čtvrt hodinu v kuse dále, většinou uprostřed vozovky kvůli několika nízkým větvím. Přichází začátek obce Neuendorf. „Mohl bych nabídnout dopravní ostrůvek. Jedeme jako obvykle proti směru jízdy“, odpovídá kolega přes vysílačku. Dopravní ostrůvek není žádný problém. Ale pak následují nízko umístěné semafory, větve, parkující auta a přesahy střech domů. Muži se ale nenechají ničím vyvést z míry, spíš naopak – je vidět a je sucho, podmínky jsou vynikající, a i jinak si své vystoupení v této malé obci užívají: „Stojí tu ve svých předzahrádkách na žebříku a fotí si nás – bomba, že jo?“

„Můžeš to pustit“ – jedeme rovně.

Na několik stovek metrů za koncem obce zavelí Tim „můžeš to pustit“. Aby bylo možné přejet přes „hlavní kanál“, který odvodňuje tyto mokřady do řeky Krückau, je na řadě další manévr se samopojízdným vozem. To dobré na tom je, že se jede rovně. Pro obsluhu samopojízdného vozu je to velká výzva, aby udržela rovnoměrné rozložení nákladu a současně aby poloměry řízení samopojezdu byly vyrovnány s poloměry transformátorového mostu.

Problém působí na tomto místě svodidla, která začínají daleko před mostem a nutí poměrně pomalu jedoucí samopojízdné vozidlo, aby brzy zajelo pod trafo. Proto teď postupují několik stovek metrů minimální rychlostí. Nerovnosti silnice pociťuje především Daniel. Dvanáct sad kol samopojízdného vozidla lze individuálně nastavit. Pomocí dálkového ovládání je reguluje tak, aby hmotnost zůstala rovnoměrně rozložená. Výrazné odlehčení by znamenalo, že by samopojízdné vozidlo najednou bylo rychlejší než ostatní. „Mám pouze 20 centimetrů odstup od 14nápravového podvozku. Proto se nesmí nic stát, jinak se srazí“, říká.

Železné desky zpívají.

Přibližně 30 minut trvá příprava železničního přejezdu. Potom uvedou Marco a Tim soupravu do pohybu jako ve zpomaleném filmu. Železné desky skřípají a zpívají mezi nápravami a kolejemi – ale jinak je to hračka. Daniel je na dohled, poslední použití samopojízdného vozu je dnes čeká před přejezdem přes Bilsbek. Zde musí všichni ještě jednou pořádně zabrat – most je nerovný, se zatáčkou a stoupáním, za ním budovy a pouliční lampy těsně u silnice. 45 minut naprosté koncentrace.

Krátce před čtvrtou hodinu ranní je překážka překonána – krátce po čtvrté přichází další: Odbočení v Prisdorfu se změnou směru jízdy a přepojením tahačů. Okolo 30 fanoušků nadměrných nákladů je od železničního přejezdu doprovází, pěšky, na kole nebo autem. Je pondělní noc, teplota vzduchu dva stupně Celsia. Copak nemají žádný domov?

Ještě dvakrát více či méně normálně odbočit, opakovaně zastavit, pomalu pokračovat. Jsme v ulici jménem Auweg, vpředu je vjezd na staveniště.

Za ranního úsvitu se na východě přehouplo přes horizont první našedlé denní světlo. „I drove all night“ – Cyndi Lauper zpívá písničku podle nálady. Muži ujeli 37 kilometrů za dvanáct hodin. Marco a Tim několikrát vystupovali a kolegové z transformátorového mostu sestupovali, a šli vedle transportu, pomáhali si vzájemně při pokládání desek a přepojování vozidel. Marco: „Všechno bezvadně klaplo. Ale trvalo to celou noc – vážně jsem teď rád, že jsme na místě!“

Fotografie: Christian Schmid
Video: Martin Schneider-Lau

Chceš se dozvědět více? Klikni zde pro opuštění RoadStars a přesměrování na Google Maps. Mapa na Google Maps