Přeprava artefaktů: Jak Hasenkamp přepravoval model lodi „Bremen IV“ napříč stejnojmenným městem

Od založení v roce 1903 se firma Hasenkamp výrazně rozrostla. Ale zůstala rodinným podnikem. V současnosti firmu řídí Hans-Ewald Schneider. Když započítáme jeho syna Thomase, pracuje ve firmě už pátá generace. Thomas Schneider je odkojen uměním. Jen málokdo vyrůstal umění blíže než on. „V mládí jsem pomáhal balit pro přepravu terakotovou armádu ze Xian,“ vzpomíná. Thomas Schneider pracuje už od raného mládí v rodinné firmě jako výpomoc. „Od nalezišť starobylých měst dávno zatopených vodou kolem Alexandrie až po Bernwardův sloup v hildesheimském dómu jsem zažil řadů fascinujících transportů,“ vypráví. Tak člověk už v raném věku získá cit pro to, jakou nevyčíslitelnou hodnotu mají umělecké předměty. Tyto hodnoty předává rodina svým zaměstnancům. Z celkem 250 v Kolíně nad Rýnem – celosvětově to je víc než 1 000 – je 70 řidičů. „A každý z nich prochází speciálním školením pro art-techniky,“ říká pan Schneider. „Všichni řidiči jsou u nás vyškoleni v problematice balení a přepravy cenného zboží a pěstujeme jejich cit pro téma umění.“

Na místě dění se přesně šest takových specialistů na přepravu setkává s pracovníky muzea a ihned se pouštějí do práce. Porada u modelu „Bremen IV“. Muži mají na sobě tmavomodré pulovry a bílé hedvábné rukavice, působí tak trochu jako majordomové. Pohybují se právě tak obezřetně. Loď se pečlivě připravuje k přepravě a zajišťuje se upínacími popruhy.

První zastávka: přízemí. Zde čeká dřevěná bedna. Nejprve to musejí nosiči zvládnout bez ní, musejí zdolat 60 schodů na úzkém schodišti. Při zvedání dlouhý, hluboký výdech. „Asi 150 až 200 kilo,“ odhaduje Anton Sindilj. Ukázalo se jako předvídavé naplánovat akci pro šest lidí. Schod za schodem se model blíží k ochranné bedně. Muzeem zaznívají stručné povely: „Stop! Zpět! Dolů!“ Kdo má zkušenosti se stěhováním, ten ví, že ne vždycky se těmito slovy docílí žádoucího účinku. S lidmi od Hasenkampa je tomu ale jinak. Loď spolehlivě dosedá do dřevěného přístaviště. Získává ochrannou vrstvu polštářů, bublinových fólií a spojovacího materiálu.

Ani nakládka na Atego nedělá problém. A „Bremen IV“ se vydává na panenskou jízdu podobně jako její starší sestra. V cílové destinaci se odehrává totéž v opačném pořadí: Zdvihání břemene, namáhavé supění, přestávky, stále znovu se pokládá na zem. „S bednou váží celá konstrukce o dalších 100 kilo víc,“ funí pan Sindilj. Jeden z pracovníků vtipkuje: „Naštěstí jsem si dal dnes ke svačině řízek.“

Za necelé čtyři hodiny přesun končí. Model lodi stojí v bezpečí na novém místě v Muzeu Focke. Nápis „Bremen IV“ se na zadní desce třpytí ve svitu teplého slunce, které proniká okny. Jemné vypracovaný stěžeň stojí stejně pevně jako předtím. Zlaté motouzy imitující lodní lana a provazy nedoznaly žádného poškození a jsou na svých místech. Šestice mužů se spojeně usmívá. Firma Hasenkamp opět potvrdila svou pověst. „To nejlepší, co se artefaktu může stát: nic!“