Na cestě se Sonjou Siewertsen: severní polární záře a vůz Actros

Motory, pneumatiky a šrouby Sonju fascinovaly už jako malé děvčátko. „Já se vlastně vždy potulovala v autodílně mého otce.“ Bylo tedy velmi brzy jasné, čím chce být: automobilovou mechatroničkou. V rodném Flensburgu bylo ale nemožné najít učňovské místo. „Jednou upřednostnili kluka, který měl horší známky než já, jiné firmy mě musely zase odmítnout, protože nebyly schopny zajistit sanitární zařízení pro ženy, což předepisuje příslušné profesní sdružení.“

Tak tedy začala pracovat v myčce nákladních vozidel. Přeparkování vozidel prováděla tak dobře a šikovně, že byla oslovena, zda by si dokázala představit usednout za volant v rámci běžného zaměstnání. To dokázala. Vzhledem k tomu, že Sonja už práci měla, nechtěla ji agentura práce zaplatit školení na pozici profesní řidičky kamionu. Před pěti lety pak uhradila požadovanou částku ve výši 10 000 eur z vlastní kapsy. A to se vyplatilo: „Vydělávám mnohem více než dříve, a je jasné, že mě současná práce i více baví“, říká 27letá Sonja a hledí hrdě na svoji „Lunu“. Tak pojmenovala tři roky starý bílý Actros 1843, v němž jezdí pro firmu HaGe Logistik.

– Sonja Siewertsen

Pravé dítě severu.

Vzhledem k tomu, že se dopravní podnik specializuje na velkoobjemové zboží, převáží Sonja stejně jako její kolegové v první řadě obilí, řepku, krmiva, krmné složky či dřevěné pelety. V rámci této činnosti se pohybuje především na severu Německa a v Dánsku a může tak občas přespat u svých rodičů ve Flensburgu nedaleko dálnice. Tam na ni čeká hned několik miláčků: Na jedné straně dva automobily, mezi nimi Mercedes ML, takzvaný „Tlusťoch“ a motorka „Else“, kterou ráda sama opravuje a upravuje. Na straně druhé její nade vše milovaný švýcarský ovčák „Sunny“, hroznýš královský jménem „Shiva“ a 19 dalších hadů, k nimž patří i dvě krajty královské.

Noci beze strachu.

Také na cestách je Sonja spíše nebojácná. Ráda nocuje tam, kde je příjemný klid. Ovšem nejraději pobývá u vody. Postupně si našla obzvlášť krásná místa u koupacích jezer a u moře, například na dánském ostrově Nykøbing Mors. Před spaním poslouchá audioknihy, a to výhradně „Hui Buh“ a „Tři detektivové“. Někdy ji přepadá zvláštní pocit, když si musí v noci rychle odskočit. Úplně sama ovšem není, protože už rok má vedle sebe spolehlivého spolujezdce jménem „Olli“. Plyšová opice v dětské velikosti včetně reflexní vesty je darem její matky pro štěstí.

Bez vtipných hlášek to nejde.

A má úspěch. Její nejlepší kámoš, kterého poznala o něco později, se jmenuje také Olli. V práci potřebuje Sonja kromě štěstí i vnitřní klid. „Čas od času se muži diví, že jako žena dokážu ovládat 13 metrů dlouhý kamion.“ V takovém případě reaguje buď vtipnou hláškou nebo si nějakou vymyslí pro své individuálně potištěné svetry, které nosí i při práci. „Můj šéf má naštěstí smysl pro humor“, směje se. A je jedno, co si jaký chlap myslí: To, že řídí nákladní vozidlo a že pomáhá při nakládání a vykládání volně ložené materiály jako krmiva a při tom se občas i zašpiní, to je pro Sonju něco naprosto normálního.

Fotografie: Claudia Behrend, Sonja Siewertsen, Fotolia/Nmann77