Hora volà: Arocs nejlepším pomocnikem tymu firmy Citem

– Alain Stephan

Ještě několik málo metrů a Pak je u cíle. Pravou rukou se zachytí skalního výstupku a přitáhne se těsně ke skalní stěně. Dovolí mu délka lana dostatečnou volnost pohybu? V levé ruce drží ocelovou desku, která má později přesně v tomto místě sloužit k ukotvení sítě. O několik metrů dál je slyšet, jak jeho kolega Franck tiše nadává. V zátylku jim vyrážejí kapičky potu. Tohle je sice rutinní práce, ale přesto to není žádná hračka.

Pak, který se vlastně jmenuje Pierre-Alexandre Keller, připravil se svým kolegou již včera vše pro instalaci sítí. To znamená, že šplhali po srázu, vrtali do skály další a další díry a šroubovali do nich závitové tyče. A to je pěkná dřina! Každá z těchto tyčí musí udržet ocelovou desku o rozměru 30krát 30 centimetrů, vážící několik kilogramů. Tyto desky teď oba muži montují a upevňují maticemi. Přitom se ocelové pletivo vždy rozhýbe, což pokaždé uvolní kamínky, které jim potom padají na helmu a brýle. Kvalitní ochranné prostředky jsou tady naprosto nezbytné.

Montáž jednotlivých ukotvení je tvrdá práce. „Potřebujeme jich asi tak sto, než síť opravdu drží,“ vysvětluje Pak, 30tiletý horolezec, který pracuje již rok pro Citem. Tato firma ze Saint-Jean-de-Maurienne ve francouzských Alpách nedaleko Grenoblu se specializuje na stavební práce v horském terénu. Při své činnosti se soustředí především na zpevňování příkrých svahů a skalních stěn, aby se chránily silnice, budovy a jiné stavby před padajícím kamením. V tomto případě jde o zabezpečení vodní elektrárny. Za skalní stěnou vede do nitra země vodní kanál. Turbíny elektrárny přeměňují energii z horských vod na energii elektrickou.

Navíc je jeho práce neustálý závod s časem. Zajištění skalních masivů a srázů stojí francouzský stát ročně odhadem několik stovek milionů euro. Citem je tedy maximálně vytížen, ale musí na to mít také vhodné počasí. V zimě není na tuto práci ani pomyšlení. Za špatného počasí nelétá vrtulník, a ani Pak se nemůže se svými kolegy odvážit na skalní stěnu. Ale i během stavební sezony dochází často k nečekaným zvratům počasí – prostě jsou to vysokohorské povětrnostní podmínky.

„Máme nádherné počasí. Když ne dnes, tak kdy jindy by se měly dostat sítě nahoru?“ říká Pak. Rychle se přibližující rachot oznamuje přílet vrtulníku. Muži si nasazují na uši ochranná sluchátka – helikoptéra přistává ve vzdálenosti pouhých 50 metrů od nich. Krátká porada s pilotem, a letadlo se už zase zvedá do vzduchu.

Spěch je namístě.

První síť se pod ním vznáší nad skalní stěnu. Motory vrtulníku musí pořádně zabrat, protože ho váha rolí táhne k zemi. Muži ze Citemu již připravují další roli. Jakmile se vrtulník vrátí, musí ji pod něj  hned zaháknout. Tady je spěch namístě, protože každá minuta letu je drahá. Pokud nepracují všichni maximálně efektivně, bude pro firmu z této zakázky prodělečný obchod.

Ale vraťme se k Pakovi a Franckovi, kteří právě stojí na úzké římse nad skalní stěnou. Pak si vychutnává rozhled po krajině: „Miluju hory. Nikdy se jich nemohu nabažit.“ Vedle své práce navštěvuje kvalifikační kurz pro horské průvodce. Ale na to, aby snil o svém příštím dobrodružství v horách, mu nezbývá moc času. Ještě dnes musejí do skály ukotvit všechny sítě. V příštích dnech se má měnit počasí a potom by byla tato práce příliš nebezpečná.

Fotografie: Alex Kraus