Na cestě do Bremerhavenu za Chrisem Schügnerem a jeho Actrosem 1843 – ve speciálním barevném provedení

„Původně jsem chtěl studovat logistiku“, říká Chris Schügner. „Zajímal jsem se o procesy ve výrobě a distribuci zboží.“ Řízení nákladního vozidla mělo být pouhým odrazovým můstkem po maturitě. Školení řidičů z povolání u spediční firmy Glomb absolvoval Chris s obrovským nadšením. „Měl jsem možnost zkrátit si školení na dva a půl roku a pak bylo rychle jasné, že mi tato práce prostě náramně vyhovuje.“ Když jsem obdržel nabídku pracovat pro Glomb natrvalo, nemusel jsem dlouho přemýšlet. „Jezdit tahačem je to, co chci!“

Ani po pěti letech 26letý Chris svého rozhodnutí nelituje – ba naopak: „Jezdím tam, kde jiní tráví svoji dovolenou“, říká s potěšením. A dodává: „Lidé mi vyjadřují respekt.“ Rodák z Bremerhavenu koneckonců rozváží vše, co potřebují nejen jeho dřívější spolužáci.

Bremerhaven jako centrum dění.

To, co je pro Chrise denním chlebem, působí na návštěvníky přímo úchvatně: V druhém největším přístavu Německa se nachází nejen 14 mohutných kotvišť pro obří kontejnerové lodě, ale s úsekem v délce téměř pěti kilometrů také jedna z nejdelších přístavních hrází na světě. Již z dálky je díky obrovským kontejnerovým mostům patrné, kde teče řeka Vezera. V uplynulém roce zde bylo odbaveno celkem 5,5 milionů jednotek TEU. Asi 51 procent zboží je nákladními vozy přepravováno do vnitrozemí.

První zakázkou Chrise je dnes prázdný kontejner, který musí vyzvednout na stanovišti č. 4. Jakmile je Chris na místě, ohlásí číslo svého stanoviště, jež je poté elektronicky předáno řidiči tzv. „Van Carrier“. Úkolem těchto portálových zdvihacích vozíků je přemisťování kontejnerů po areálu terminálu. Netrvá dlouho, a kontejner je na svém místě. Zbývá ještě zkontrolovat zajištění a Chris může vyrazit.

Rafinovaný výběr barvy.

Zpět ve spediční firmě Chris přebírá doklady pro další zakázku. Budovu nedaleko terminálu by nemohli přehlédnout ani lidé, kteří se zde ocitnou poprvé: příliš nápadné jsou totiž růžové vlajky. 

Tato barva je prostě všude: V tomto odvážném odstínu je nalakováno všech 60 firemních nákladních automobilů i 120 kontejnerových podvozků a pět podvalníků. V 80. letech 20. století byl přístav ještě bez ostrahy a barva byla tedy optimální ochranou před krádeží. O deset let později je růžová také barvou firmy, na kterou jsou již dávno hrdí všichni její zaměstnanci.

Nákladní vozidla poutají pozornost i na silnici. „Když někam vezu zboží poprvé, v 90 procentech případů mě lidé oslovují kvůli barvě“, říká Chris. „Děti se smějí a ukazují na tahač, když mě vidí.“ A také ve Wörthu zaměstnanci firmy Mercedes-Benz přesně vědí, že takto barevně pestrá nákladní vozidla míří do Bremerhavenu.

Pravý fanoušek vozidel s trojcípou hvězdou.

Chris jezdí se svým Actrosem v rámci dálkové dopravy napříč Německem a do přilehlých zemí. Líbí se mu zejména opuštěné komunikace mimo města a delší túry do Švédska a Rakouska. „Čím dále, tím lépe“, vysvětluje.

Podle něj je dalším kladným bodem v jeho zaměstnání to, že Actros je pro tyto účely vybaven „téměř vším, co lze u firmy Mercedes-Benz objednat“. Hrdě předvádí asistenta odbočování, který ho varuje vizuálně i akusticky, jakmile se něco pohybuje v mrtvém úhlu.

Vzhledem k tomu, že svůj tahač řídí sám, udělal si v kabině řidiče pohodlí: bíle lemovaná pštrosí kůže na stole a na podlaze, svépomocí zabudovaná světelná lišta s malými žárovičkami, jejichž barvy může elektronicky ovládat – a samozřejmě je mezi barvami i růžová. Velkou radost má zejména z toho, že sedí za volantem nákladního vozidla s trojcípou hvězdou. „V soukromí  jezdím také jedině Mercedesem“, zdůrazňuje. „Když jsem jednou testoval V8, hned jsem se zamiloval.“ Kromě toho má doma ještě starou 124 (rok výroby 1989), „můj vůz do krásného počasí“, říká s úsměvem.

Jediná vada na kráse nákladního vozu: Z pojistných důvodů ho nesmí doprovázet jeho přítelkyně Jessi. Cestuje s ním ale na fotografii, v digitálním fotorámu na tabletu a na jmenovce na konzole. A to bude asi i nadále: „Spolu s přítelkyní se momentálně rozhlížíme po domku“, říká.

Fotografie: Christian Schmid
Video: Erik Rossel/PRH