Transfer trajektem a jízda vlevo: Na cestě se specialistou na Anglii Stefanem Sprengerem

Když najíždí s Actrosem na ocelovou rampu a o chvíli později do útrob „Spirit of Britain“, má za sebou Stefan Sprenger dvě hodiny čekání. Fronta vozidel sahala až na dálnici, daleko za přístav Calais. V něm byly potom naštěstí kontroly dokladů a nákladu rychle vyřízeny. „Ráno je tu nejvíc živo, hlavně ve středu, jako dnes: Mnoho lidí jezdí ještě na druhou stranu, aby se před víkendem opět vrátili.“

„Na druhou stranu“ znamená přes kanál La Manche do Velké Británie. Z francouzského Calais do Doveru je to trajektem jeden a půl hodiny. Zatímco jeho Actros stojí na palubě trajektu „Spirit of Britain“ pro nákladní vozy, otevírá Stefan o několik poschodí výše čipovou kartou prosklené dveře do salonku „Commercial Drivers Lounge“. Rychle si koupí kafe a uvelebí se na lehátku. Kolem podřimují kolegové. „Tady uvnitř je plavba na druhou stranu relax.“

Promyšlené plánování je nezbytné.

Ten muž z Horního Bavorska potřebuje. Jeho cesty, které většinou začínají nakládkou v jižním Německu a vedou do cílů po celých ostrovech, jsou totiž namáhavé. Calais je problémové místo. To časté dlouhé čekání – „zažil jsem už také dvanáct hodin, to stávkovali pracovníci v přístavu“ – vyžaduje od Stefana promyšlené plánování. „Většinou se snažím jízdu načasovat tak, abych na druhou stranu dojel odpoledne. Ale na to musí zbýt minimálně čtyři hodiny jízdy.“

Když to klapne, je třeba rychle dojet do pobřežního města Folkestone a sehnat si tam na odpočívadle místo na noc. Když se to ale nepodaří, protože se třeba 54letý řidič dostane v Belgii do zácpy, přespí na odpočívadle před Calais – a brzy ráno se přeplaví trajektem. Pokud přepravuje obzvlášť spěšný náklad, zamíří do Eurotunelu a jede do Anglie vlakem.

Beze strachu z brexitu.

Stefan se vyučil automechanikem, pracoval jako technik pro vrtání a řezání betonu a po výhřezu ploténky přesedlal na náklaďák. Na cesty do Velké Británie se vydává již mnoho let. Reportér RoadStars chce vědět, zda budou kvůli brexitu komplikovanější. „Ále, určitě se nějaké rozumné řešení najde, takže ani nezpozorujeme žádný velký rozdíl,“ říká řidič a pokrčí přitom rameny.

Podobně klidně reaguje na téma jízdy vlevo – a místo toho vypráví, jak ohleduplně se řidiči na ostrovech k sobě vzájemně chovají v silničním provozu. „Angličané se údajně v autoškole učí, že jsou závislí na nákladních vozech, protože ty se starají o plné regály v supermarketu,“ říká Stefan.

Potraviny přepravuje spíše při svých rovněž pravidelných cestách z Itálie do Německa. Na ostrovy přiváží sběrné zboží, automobilové díly, novinový papír nebo obaly pro velký e-shop. Na zpáteční cestu se často vydává s hliníkovými očky, ale také s recyklovatelným materiálem od starého papíru až po kov, který se třeba získává sešrotováním starých motorů.

Dnes má na svém návěsu s posuvnou podlahou a hliníkovými stěnami nákupní vozíky. Ty dodá do East Midlands, aby pak jel ještě o kus dál na sever do Sheffieldu. Tam nasype bagr na návěs slisovaný hliník. „S ním pojedu k Peschieře v severní Itálii.“ Přesněji řečeno, nejprve pojede do Mittenwaldu – „tam bydlím – občas“ –, se svou ženou stráví víkend a v pondělí vyrazí na jih.

Na cestách je rád sám.

Již několikrát ho na cestě doprovázela jeho žena – a ocenila přitom křeslo, které v kabině v duchu koncepce SoloStar Concept nahrazuje sedadlo spolujezdce. „Při devítihodinové jízdě do jižní Itálie jednou osm hodin prospala. V Bari se probudila a ptala se, kde je moře,“ vypráví se smíchem Stefan.

Jeho žena je jediný člověk, kterého má rád vedle sebe. Samota patří k věcem, které na své práci oceňuje. „Když už je jí někdy moc, pustím si AC/DC nebo Rammstein a nechám je hrát na plné pecky.“ Většinou je Stefan na cestách od pondělí do pátku. Když se vyučil, rozhodl se, že už nikdy nebude celý rok na stejném místě. To vypráví krátce předtím, než trajekt na překvapivě klidném moři přiráží v Doveru.

Má ale život na silnici pořád své kouzlo? A co náročné okamžiky, které s sebou práce přináší? Třeba v přístavu v Calais, který je opevněný jako vězení s vysokou ostrahou, protože migranti, ukrytí v nákladních vozech, se stále znovu pokoušejí dostat do Anglie? „Není to lehké, ale kde to lehké je?“ říká Stefan. A dodává se srdečností vlastní obyvatelům Horního Bavorska vlastně nejdůležitější větu: „Prostě mě to pořád strašně baví!“

Fotografie: Ralf Kreuels