Nová hedvábná stezka – v Kazachstánu

Kazašské orgány nám vydaly zvláštní povolení, které nám umožňuje projet Kazachstán bez platných poznávacích značek. Opouštíme Almaty.  Hned vedle naší trasy vede kazašsko-kyrgyzský hraniční plot. Rozděluje rozlehlé travnaté pláně ohraničené na jihu v délce zhruba 2400 kilometrů pohořím Ťan-šan s vrcholky celoročně pokrytými sněhem.

Zastávka na šašlik.

Je večer a my si konečně děláme přestávku na poněkud osobitém odpočinkovém místě: Napravo i nalevo od silnice stojí přepravní kontejnery, z nichž malé restaurace a obchůdky nabízejí produkty chovu ovcí všeho druhu. Ponožky, kožené bundy, maso i mnoho dalšího. Přímo před obchodem jsou ovce poráženy a okamžitě zpracovány na šašlik.

K tomu patří i chlebové placky, rajčatový salát a cibule – chutná to skvěle. Záchod v téhle restauraci je však jen kůlna v poli. Na tom se dá ještě zapracovat! Popojedeme ještě kousek do města Taras a postavíme náš tábor na hlídaném parkovišti.

Čas běží.

6 hodin. Rychlá hygiena, smažená vejce, káva.Opouštíme parkoviště.Chceme-li dodržovat harmonogram, nesmíme se loudat.Taras je za námi, pokračujeme k západu. V Šymkentu opustíme směr východ-západ a odbočíme na sever. Ukazatele náš již informují, že do ruského města Samara zbývají 2 163 kilometry.

Ledová sprcha.

Pastviny v této oblasti se zdají být nekonečné. Pastýři na koních doprovázejí obrovská stáda ovcí a krav. V dálce prochází karavana velbloudů. Znovu a znovu nám cestu kříží koně. Vyhýbáme se jakémukoliv riziku a pokračování se vzdáváme.

Odpoledne se zastavíme v malé restauraci a dáme si sýr, salám a chlebové placky. Melouny jako dezert koupíme přímo od farmáře na druhé straně čtyřproudové dálnice. Přechod pro chodce nás "bezpečně" dostane na druhou stranu. Ještě 400 kilometrů do cíle denní etapy v Kyzyl-Ordě.

Do západu slunce dorazíme do bývalé pevnosti Kyzyl-Orda. Na odpočívadle se můžete sprchovat za ekvivalent jednoho eura. Voda je ledově studená a později je teplo v kabinách vybavených nezávislým vytápěním velmi vítané.

Teploty kolem bodu mrazu.

Ráno nás vítá teplotou kolem bodu mrazu, ale také fantastickým východem slunce. Po dlouhé jízdě přes kazašskou step se dostaneme na hranice střeženého prostoru kolem kosmodromu Bajkonur.

Největší kosmodrom na světě byl využíván již za sovětské éry a v současné době je pronajat Rusku. Oblast může být navštívena pouze se zvláštním povolením. Taxikář nám nabízí jízdu do Bajkonuru za 50 eur. S ohledem na čas odmítáme.

Jezero bez vody.

Ve vsi uprostřed stepi nás místní obyvatelé zastavují, aby nám prodali sušené ryby. Pohled na mapu ukazuje: Nyní cestujeme severně od Aralského jezera. Původní čtvrtý největší vnitrozemský vodní útvar na světě do značné míry ustoupil naprosto pusté pláni.  Pokud by na mapě žádné jezero nebylo, určitě bychom je v této oblasti nehledali.

Pokračujeme v jízdě po několik hodin, dokud se asistent jízdy v pruzích opakovaně neohlásí bzučením. Jasný signál, že je dnes nejvyšší čas skončit a začít hledat místo k utáboření.

A dál k hranici.

Přes noc máme sousedy. Vedle nás odpočívá několik rodin z Kyrgyzstánu. Jejich auta včetně jednoho Mercedes-Benz Vito připomínají plně naložené mezky a přepravují na střechách celé hory zavazadel. V Německu přestupek v podobě přetížení a nedostatečného zajištění nákladu, v Kazachstánu žádný problém. Rodiny pracovaly v Rusku a nyní jsou na cestě domů do Kyrgyzstánu.

Odjezd. Silnice se zužuje na dvouproudovou a její stav se stále zhoršuje. V protějším směru sjelo starší nákladní vozidlo z náspu. Otvorem po vytlučeném čelním skle řidič dokázal nezraněn opustit vozidlo a nyní telefonuje. Bude chvíli trvat, než dorazí pomoc.  My ale můžeme klidně pokračovat.

Fotografie: Eberhard Joos