Josef Sammer si neumí představit nic hezčího než jízdu s vozem Arocs

Josef Sammer nechce dělat nic jiného než jezdit s nákladním vozidlem. „To byl již v dětství můj největší sen“, říká. „Jiní chtěli být piloty, policisty nebo hasiči, já myslel pouze na to, že nasednu do nákladního vozu a pojedu.“ Sotva plnoletý, si splnil svůj sen společně se svým kamarádem. Ten pak příliš brzy, v 21 letech, zemřel na nádor mozku. Svého rozhodnutí nikdy nelitoval. „Proč taky?“, zeptá se sympatickým zpěvným dialektem, kterým se mluví v Solné komoře. „Ze svého koníčka jsem do jisté míry udělal profesi, a pokud ještě navíc mohu usedat do tak skvělého stroje, jsem tak jako tak šťastný a nemám žádná další přání.“

Josef mluví o svém zbrusu novém Arocsu 1851, se kterým vozí štěrk, štěrkopísek a jiné sypké materiály pro společnost Transport- und Erdbewegungsunternehmen Windhager. „Hodně jezdím a přitom si jsem vždy svým pánem, setkávám se s mnoha lidmi a sedím si na sedadle řidiče jako král. Není nic hezčího než jezdit s nákladním vozem“, tvrdí. Hornorakušan básní dál. Vypráví o své vášni, která je jeho povoláním. O svém nadšení do vozidel a spokojenosti zaměstnavatelem, u kterého je „opravdu všechno“ tak, jak má být. „Rozumíme si po lidské i profesní stránce – prostě super!“

Také jeho šéf Ferdinand Windhager, který vede ve druhé generaci rodinnou firmu, založenou před 50 lety, nedá důvod si stěžovat. V malém podniku jako je jeho – se 14 nákladními vozy a 12 stavebními stroji – jsou zaměstnanci rozhodujícím faktorem pro úspěch. „A lidi jako je Sepp si mohu jen přát. Vysoce motivovaný, spolehlivý, přátelský a schopný jednat se zákazníky. O své vozidlo se stará, jako by bylo jeho vlastní – víc toho jako šéf od svého zaměstnance nemohu očekávat.“

Stav jeho Arocsu leží Josefu Sammerovi skutečně na srdci. Každý škrábanec si bere osobně, v kabině řidiče dbá pedantsky na čistotu. Vše je svém místě, v jedné přihrádce středové konzoly má uložený kabel nabíječky, klíčky, sluneční brýle a dodací listy, v lednici má hroznové víno, Colu, naložené chilli papričky a „pro všechny případy“ natvrdo uvařená vajíčka. Pro pracovní a venkovní boty platí: Vstup zakázán! „V Arocsu trávím možná víc než doma“, vysvětluje Josef. „Proto tu chci mít uklizeno a čisto.“

A útulno. Většina cílů jeho cest sice leží ve vzdálenosti 30 až 50 kilometrů od firemní centrály v obci Wirling, ležící mezi městy St. Wolfgang a Bad Ischl. Přesto Josef pravidelně používá postel v kabině řidiče. „To je skutečný luxus. Mám-li někde prostoje nebo si musím udělat přestávku, chvilku se natáhnu a potom se zase mohu s novým elánem pustit do práce.“

Tak jako nyní. Josef Sammer má v lomu, který firma vlastní, naložit náklad štěrku a poté ho dodat k zákazníkovi do města Redlham.

„Pravý weißenbacherský“, jak vysvětluje Ferdinand Windhager. „Je velmi kvalitní a používá se především jako silniční podklad.“ Josefův Arocs sjíždí po silnici dolů do lomu a za ním se zvedá dlouhý oblak prachu. Řidič zastaví vozidlo, v poklusu spěchá ke kolovému nakladači, který stojí pár metrů od vozu, a krátce na to má s ocelovou segmentovou korbou naplněný návěs 24 tunami štěrku. „Pro Seppa neexistuje ubrat plyn“, říká Ferdinand Windhager, který svého zaměstnance pozoruje z okraje štěrkovny. „Jede pořád na plné obrátky.“

Ukazuje také systém Hydraulic Auxiliary Drive, jednu z největších předností dvounápravového tahače. Stisknutím tlačítka Josef na krátkou chvíli přenese doplňkový hydraulický pohon na přední kola – díky zvýšené trakci strmé stoupání ze štěrkoviště hračka. „Tak se odtud úplně jednoduše dostanu“, říká. „Bez systému Hydraulic Auxiliary Drive by člověk cestou nahoru neměl raději zastavovat.“

Ferdinanda Windhagera tato technologie také přesvědčila: „Mám ty samé výhody jako u pohonu všech kol, ale mám oproti tomu nižší hmotnost a profituji z nižší spotřeby paliva.“ Podnikatel uvádí další docela podstatnou výhodu: teprve díky systému Hydraulic Auxiliary Drive je možné vyřídit zakázky určitých stavenišť, jako naposledy ve městě Mondsee. „Na čerstvě posypané stoupající cestě bychom měli s jiným tahačem žádnou šanci.“

Josef Sammer pokyvuje a zase začne básnit. O jízdních vlastnostech jeho nákladního vozu, které je „světovou třídou“. Ale také i o „dobře řešeném“ zabezpečení proti neoprávněné jízdě a zejména o retardéru. „Je to bomba“, říká. „K zastavení již prakticky nepotřebuji brzdu – to by mělo být u všech nákladních vozidel povinné.“

Kromě své vášně pro tahače má Josef Sammer vlastně už jen jednu vášeň a to pro hudbu: Hraje na tubu v kapele Orts- und Bauernmusik St. Wolfgang. Ale to je pouze koníček. „Jezdit s nákladním vozem je naproti tomu můj život – neuměl bych si představit nic hezčího.“