Řidička náklaďáku třetí generace

Paulina, která měla odjakživa slabost pro motory, má ráda, když se něco děje.

„Jako malá holka jsem nejen hodně jezdila na koni, ale velmi ráda jsem měla i motokros. I krosová motorka, která stála u nás v garáži, přece potřebovala občas projet“, vypráví Paulina.

„Dobře si pamatuji, jak se v jízdárně neustále mluvilo o tom, který přívěs pro koně mohou rodiče vozit za jakým autem a také s jakým řidičákem. Tehdy jsem si vždy říkala, že budu řídit největší náklaďáky, co jezdí po silnicích!“

Až jednou převážil u Pauliny zájem o koňské síly pod kapotou nad těmi čtyřnohými a začalo v ní klíčit přání řídit náklaďák. Již v šedesátých letech minulého století založil její dědeček dopravní firmu, kterou později převzal její otec.

„Už jako školačka jsem viděla, že můj otec musí velmi tvrdě pracovat, aby firmu udržel v provozu – a to za každého počasí. A já jsem si říkala, že mu to jednou aspoň trochu vrátím. Na střední škole jsem si zvolila obor zaměřený na nákladní vozy – a to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat!“

Paulinin otec zpočátku příliš nadšený nebyl. Zdálo se mu, že by si dcera mohla všechen ten stres spojený s oborem ušetřit. Jak ovšem Paulina získávala stále více znalostí a dovedností, začal i on časem vidět věci jinak.

„Když mi bylo 18, udělala jsem si v březnu řidičák na osobní a v prosinci na nákladní vozy. Po pár měsících už jsem měla i povolení řídit tahače. Je to jednoduché – pro tuto práci jsem se narodila“, uzavírá s úsměvem.

Popel a struska.

Po několika stážích u jiných spedičních firem začala Paulina konečně pracovat v otcově podniku. Otec a dcera se zpočátku dělili o jeden Arocs se sklápěcím přívěsem, v němž ve dvojitých směnách převáželi strusku a popel pro firmu Stockholm Exergi (dříve Fortum). Již po půl roce uzavřeli s tímto zákazníkem dlouhodobou smlouvu, která znamenala výrazně více jízd. V důsledku toho koupili pro Paulinu, jež se v té době stala spolumajitelkou podniku, další náklaďák.

I u tohoto vozu zvolili Mercedes-Benz, tentokrát ovšem Arocs s tříosým sklápěčem. V současné době převáží Paulina po celou zimu popel a strusku pro Stockholm Exergi a v létě vozí vše od kontejnerů až po motory – jak se to právě sejde.

„Práci máme stále! Od té doby, co jsem náklaďák převzala, ještě ani jeden den nevynechal.“

„Mercedes-Benz prostě nabízí nejlepší servisní smlouvy a služby ze všech! Měsíčně platíme pevnou sazbu, nemusíme si ovšem díky tomu lámat hlavu s tím, kolik by nás něco stálo nebo jestli by nám třeba nevyšlo levněji, kdybychom si to udělali sami. Vždy se tak můžeme spolehnout, že nedojde k žádným nepříjemným překvapením. Dopoledne jim prostě zavolám a večer si pracovníci servisu vozidlo vyzvednou – vědí přece sami nejlíp, že přes den musí být v provozu.“

Ve všední dny vstává Paulina každé ráno ve 3:45 a mezi elektrárnou Högdalen a třídírnou v Södertälje zvládne čtyři jízdy tam a zpět.

„Já tu cestu jezdím strašně ráda! Krom toho nám zajišťuje stálý příjem a díky tomu i dobré zajištění do budoucnosti.“

„Člověk si musí umět věcí vážit.“

V posledních letech usedá za volant náklaďáků stále více žen. Paulina také zažila téměř výhradně pozitivní reakce na svou pozici.

„V dnešní době zaměstnává hodně dopravních firem řidičky náklaďáků dokonce zvlášť rádo“, vypráví nám.

„Řekla bych, že ženy asi jezdí o něco opatrněji než muži, a díky tomu způsobí méně škod.“

„Člověk si musí umět věcí vážit“, zdůrazňuje Paulina.

„Do budoucna plánujeme růst firmy a naši budoucí zaměstnanci si to musí uvědomovat. Musí chápat, že převážíme cenné zboží, které jiní lidé draze zaplatili. Já bych ale nezaměstnávala jen ženy. Podle mého názoru to nejlépe jde smíšeným týmům.“

Musí-li člověk, podobně jako Paulina, vícekrát denně naložit a vyložit náklaďák na stejném místě, moc se do styku s lidmi nedostane. To se srovná o víkendu. To je řada na jejím Chevroletu Biscayne z roku 1958. Klasickém americkém bouráku.

„To auto není žádné naleštěné vozítko z garáže, ale ani hromada šrotu. Je to prostě užitkový vůz a má přesně ten správný šmrnc. O víkendu se vždycky někde koná nějaký velký sraz, kterého se většinou účastní lidé o dost starší než já.

Já si ovšem neberu vždycky Chevrolet. Upřímně řečeno, celkem často místo něj vytáhnu Arocs. Díky bohatému LED osvětlení a spoustě prvků z nerezu také vzbuzuje zaslouženou pozornost.“

„Nejraději jezdím na srazy náklaďáků. Člověk se uvolní, vymění si zkušenosti a jen tak si povykládá s milými lidmi. Řidiči vozů Mercedes-Benz navíc představují celkem zvláštní společenství. Kontaktujeme se online přes RoadStars a díky srazům se pak potkáváme i ve skutečném životě.“

„Držíme spolu a prostě si to spolu užíváme. Když na silnici potkáme jiný náklaďák s hvězdou na masce chladiče, zdravíme se – jako kdybychom byli na cestě ve starém americkém bouráku!“