Andrea a Mike končí svou extrémní jízdu. A už jsou zase na cestě – část 13

Procházka po opuštěné bobové dráze.

Z hlavního města Sarajeva jsme křižovali úzkými horskými cestičkami, dokud jsme se nedostali k výjimečnému výletnímu místu: opuštěné bobové dráze zimních olympijských her v roce 1984. Naštěstí byl téměř nulový provoz, takže nás jízda bavila. Potkali jsme pouze pár sedláků, kteří nám přátelsky zamávali. V takových momentech nám připadal náš náklaďák vojenské barvy mírně nepřiměřený, přeci jen zažila země před nedávnem docela hroznou válku. Přesto to byl skvělý zážitek, procházet se bobovou dráhou zdobenou graffiti směrem dolů - a lapajíce po dechu zase nahoru.

Odtud jsme sjeli, nyní opět s Axorem, z kopce dolů a do centra Sarajeva. Městský bazar nám velmi připomínal dobu před pár měsíci v Turecku a Íránu. A také v Sarajevu je válka stejně jako dříve stále vidět: Na mnoha budovách jsou ještě vidět díry po střelách. Je čas město opět opustit. Po turistické trase přicházíme do Mostaru a k vodopádům Kravica.

Natáčení filmu na ostrově Krk.

V Chorvatsku se nejprve zastavíme na pláži. Několik dní jsme stáli na mysu. Na jedné straně řeka, ze které jsme mohli čerpat čistou vodu, a na druhé straně klidný záliv s nádherně průzračnou vodou, jak je pro chorvatský Jadran typické.

Také na ostrově Krk jsme objevili skvělé místo pro rozložení našeho kempu: v opuštěném lomu, opět přímo u vody - a za našimi zády obrovský most, který spojuje ostrov s pevninou. Na tomto místě jsme se také setkali s týmem RoadStars, abychom si mohli prohlédnout naši cestu ve filmovém zpravodaji. Dva dny jsme společně křižovali ostrovem, abychom mohli fotografovat některá místa.

Nechtěli jsme dobrodružství ukončit.

Po natáčení filmu jsme pak měli nakonec přejet - přes Slovinsko a Itálii - do Švýcarska. Ale upřímně řečeno, snažili jsme se tomuto okamžiku návratu vyhnout, jak to jen šlo. Samozřejmě, že jsme se těšili, že po roce opět uvidíme rodinu a přátele. Ale zároveň jsme nechtěli, aby dobrodružství skončilo.

Proto jsme přeci jen ještě sjeli celé pobřeží Istrie a užívali si tepla a slaného mořského vzduchu. Také ve Slovinsku jsme hledali místo na přenocování. A to ačkoliv jsme v tomto státě na cestě do Itálie museli projet pouze krátký úsek, což by se hravě dalo zvládnout za hodinu.

Zdolali jsme téměř 47 000 kilometrů.

Ale nakonec jsme jednoduše nemohli nic dělat a u Chiasa jsme přejeli švýcarské hranice. Nechali jsme si naši tzv. mezinárodní zelenou kartu (Carnet de Passage), kterou jsme používali pro dovoz našeho Axoru do různých zemí, kam jsme cestovali, zneplatnit razítkem - a uvítala nás nádherná horská panoramata. Jak typické pro Švýcarsko. Našim prvním cílem bylo Wallensee jihovýchodně od Zürichu. Tam jsme minulý rok vynulovali náš tachometr na důkaz oficiálního startu naší cesty. Nakonec na něm při oficiálním ukončení cesty stálo: 46 968 kilometrů.

Vědomě zde však nepíšeme, že jsme přijeli „domů“. Náš domov jsme totiž měli celou dobu s sebou. První dva týdny bylo na každodenním pořádku hodně dobrého jídla s přáteli a rodinou. Naštěstí jsme mohli parkovat na pozemku přátel. Nemuseli jsme stále dokola hledat nová stanoviště, na kterých bylo dovoleno přenocovat.

Fotografie: 4-Xtremes, Alexander Tempel
Video: Alexander Tempel