Bylo to vedro! Dva dobrodruzi ze Švýcarska na cestě po Íránu – část 4

Od včerejška parkujeme na vnitřním dvoře, který patří k jedné vesnici na jihozápadě Íránu. Do metropole Šíráz je to hodinu cesty. Nad střechami slyšíme znít večerní modlitbu. Vlastně jsme chtěli nocovat u pramenu v blízkém okolí. Nakonec jsme přijali pozvání jedné rodiny. Zvalo nás hodně lidí: minimálně pět rodin se nás ptalo, jestli nechceme parkovat u nich. Dále na severu nás už k sobě pozval jeden motocyklista a dal nám spoustu ovoce. Je zde mnoho milých a pohostinných lidí!

Vedro v poušti Dašte Lút, při kterém se až zastavuje dech.

Před několika dny jsme prožili jeden z okamžiků, na který jsme se tak dlouho těšili: příjezd do pouště Dašte Lút na centrálním jihovýchodě země. Naše první extrémní lokalita! Na severu Kalutsu, pískovcového labyrintu, jsme ráno opustili silnici a odbočili jsme na pouštní písek. Abychom mohli mezi skalnatými útvary projet mimo silnice, snížili jsme tlak v pneumatikách na tři bary. Přesto jsme museli dávat ohromný pozor, abychom nezapadli.

Po dobré hodině před námi již nebyly koleje po jiných vozidlech a kolem 11. hodiny jsme zastavili. Země byla tak horká, že jsme nemohli vypustit ani naši fenu Aimée. Musela zůstat v klimatizovaném obytném boxu. Na jednom úbočí jsme změřili teplotu půdy: 82,9 stupně! I teplota vzduchu byla vyšší než 60 stupňů. To jediné bychom ještě snesli. Ale horké poryvy větru, které z ničeho nic přicházely, silně pálily na kůži! V těchto okamžicích už to bylo jasné: dosáhli jsme prvního extrému.

Po jedné noci v poušti jsme se rozhodli, že už tu druhý den trávit nebudeme. Bylo tu tak sucho, že se nám slepovaly nosní dírky. Nebylo prostě možné se dlouho zdržovat venku. Proto jsme vyráželi v ranních hodinách. Mike řídil nákladní auto a já – Andrea – motorku. Na takovém obtížném terénu to pro mne byla skutečně výzva.

Asistenční služba za pomoci stařičkého sklápěče 1924.

Stalo se to na zpáteční cestě směrem k silnici: přejížděli jsme betonovou desku, která přikrývala vodní kanál. Bohužel nebyla dimenzovaná na našich 13 tun, takže jsme se zadním kolem propadli o 60 cm. Nákladní auto se tak naklonilo, že jsme mysleli, že už máme po dobrodružství! Ale i tady se ukázala přívětivost Íránců jako požehnání: Posádka prastarého sklápěče 1924 nám nabídla pomoc – a po jedné hodině Axor skutečně stál znovu na pevném podkladu. Kromě několika škrábanců na zadní nápravě a na stabilizátoru bylo nákladní auto neporušené.

Od začátku naší cesty jsme ujeli více než 10 000 kilometrů. Velké spojovací silnice jsou zde v Íránu v docela dobrém stavu. Kvůli vedru je tu přesto mnoho děr a vyjetých kolejí. Uvědomujeme si nejen to: jsme skutečně dost daleko od domova a v prostředí úplně jiného světa. Jednoduchý příklad: matoucí používání měny. Na hranicích jsme vyměnili eura za rialy. Lidé však běžně účtují s tomanem, který má na rozdíl od rialu o jednu nulu méně. Jako turista prostě nevíte, zda jsou ceny uvedené v rialech nebo tomanech.

Dlouhá stoupání, přeplněný trajekt.

V poušti Dašte Lút panují extrémní podmínky, ale léto je horké v celé zemi. Pole se zavlažují z podzemních zdrojů, občas můžeme vidět čerpání vody z takového pramenu. Pohybujeme se na odlehlých cestách ve výšce asi 1500 metrů nad mořem. Při častých dlouhých stoupáních teplota motoru pořádně stoupne. Důvodem by mohla být nakonec i kvalita nafty. V Turecku v každém případě zůstávala teplota na docela podobných cestách téměř stejná.

Z pouště jsme se dostali na jih Íránu. Náš cíl: Kešm, největší ostrov v Perském zálivu. Stihli jsme přeplněný trajekt, náš Axor se tam ještě akorát tak vešel. Stáli jsme se sklopenými zrcátky tak blízko mezi dvěma náklaďáky, že Mike nemohl během přejezdu vystoupit z kabiny. Klima na ostrově nás doslova porazilo: 45 stupňů a vlhkost vzduchu 67 procent! I přes mnohem nižší teplotu než v poušti to bylo dokonce ještě náročnější než tamní suché vedro.

Díl 5 seriálu RoadStars vyjde 24. září. Zůstaňte s námi!

Fotografie: 4-Xtremes