Tým 4-Xtremes narazí na neodbytné strážce zákona a dopřeje si odpočinek u Černého moře – část 11

Dnes ráno při probuzení jsme po dlouhé době opět slyšeli šplouchání vln a zpěv ptáků. Jsme v Gruzii u Černého moře. V září jsme tady potkávali spoustu turistů. Teď máme pláž sami pro sebe.

Před měsícem na Sibiři patřily zimní boty, bundy, čepice a rukavice ještě ke standardnímu oblečení. Od začátku listopadu byly teploty pod nulou a my jsme toužili trávit více času venku a podnikat delší procházky. Samozřejmě, jde to i ve sněhu, ale pokud se při každém kroku proboříte až po kolena, rychle se unavíte.

Tato etapa začala v milionovém městě západní Sibiře, v Novosibirsku. Odtud jsme jeli do Omsku a pak přes hranici do Kazachstánu. S naším ruským vízem jsme směli v zemi zůstat jen tři měsíce, zbývalo nám ještě deset dní.

Na hlavní silnici jsme našli parkoviště, na kterém jsme chtěli strávit svou poslední noc v Rusku. Krátce předtím, než jsme ulehli ke spánku, zaklepal někdo na náš obytný box:přede dveřmi stáli dva ozbrojení vojáci. Zřejmě jsme „kempovali“ ve vojenské zóně, z níž jsme byli nyní přátelsky vyprovozeni. Naše přidělené místo na spaní pak leželo prakticky deset metrů před hranicí. I přes náš nyní již 70.přechod hranic s vlastním vozidlem jsme stále trochu napjatí. Člověk totiž nemůže nikdy vědět, co na něj čeká.

V Kazachstánu.

Tentokrát naštěstí vše proběhlo bez problémů. Po půl hodině jsme dorazili do Kazachstánu. Náš cíl: Astana.Ačkoli nejsme městské typy, kazašské hlavní město nás opravdu nadchlo. Centrum je téměř futuristické, na rozdíl od zbytku země. Před soumrakem jsme si udělali okružní jízdu po pamětihodnostech. Přes noc jsme parkovali za Operou – uprostřed města!

Poté, co jsme opustili Astanu, museli jsme naléhavě doplnit vodu. Tak jsme se vydali k řece. Tání již začalo. Přímo na místě ale Mike nechtěl jet s vozidlem blízko ke břehu. Oba jsme se báli, že bychom tam uvázli. Abychom vydrželi až k dalšímu zdroji vody, dokonce jsme jeden celý večer nechávali roztát sníh. V jedné vesnici jsme konečně našli studnu s okovem a mohli jsme vědro po vědru naplnit naše nádrže. Ostatně: do jednoho vědra se vejde 15 litrů, naše nádrže mají objem 450 litrů.

Původně jsme chtěli cestou na západ jet déle přes Kazachstán, ale již během prvních tří dnů nás několikrát zastavili policisté. Jednou policie tvrdila, že nám naměřila rychlost 100. Náš Axor ale tak rychle nejede. Dva dny cesty od Astany jsme byli tak vynervovaní, že jsme se rozhodli jet zpět do Ruska a pokračovat v cestě tam. Takže, odbočit doprava místo doleva a už jsme byli zase na hranici.

Kde jsou sněhové řetězy?

V Rusku nás uvítal silný vítr a spousta sněhu. Čím více na západ jsme jeli, tím byl provoz hustší. Kolony tahačů, které se lopotily na zledovatělých silnicích do kopce. Byli jsme udiveni, že nikdo z nich neměl nasazené sněhové řetězy. Na mnoha místech pohoří Ural jsme museli několik hodin čekat, než se kolona opět pohnula vpřed.

Na cestě jsme navštívili Volgograd, který je známější pod svým dřívějším názvem Stalingrad. Toto místo se proslavilo krutou bitvou za druhé světové války. Opět jsme měli štěstí a mohli jsme přenocovat přímo za sochou Matky Vlasti, udělali jsme si fotografický okruh za tmy a následujícího rána jsme mohli zažít působivé střídání stráží.

Za Volgogradem sníh zmizel a konečně byly vidět první známky jara. Využili jsme lepšího počasí a urazili jsme pořádný kus cesty.

Regionální metropole Krasnodar patří k centrům jižního Ruska. Zde jsme navštívili své přátele, Eugena a Tatjanu. Společně s nimi jsme chtěli jet k Černému moři a tam kempovat. Bohužel téměř nepřetržitě pršelo. Tak jsme podnikli mokrý okruh městem a dali si pivo v typické kavárně. Zajímavé pro nás zejména bylo, když jsme s oběma mluvili o životě v Rusku. Opakovaně jsme zjišťovali:abychom mohli zemi i lidi lépe poznat, musíme lépe umět jazyk. Na příští návštěvu se patřičně připravíme.

Na našem seznamu byla ještě jedna věc: museli jsme konečně nechat opravit naše zámky dveří. Eugene nás tedy dovedl do servisu pro nákladní vozidla. Po celý měsíc jsme večer co večer přenášeli vše důležité z kabiny řidiče dozadu a ráno zase zpět. To jsme dělali dokonce i když jsme šli nakupovat, protože jeden nikdy neví. Nyní zase můžeme úplně normálně zamykat. To jsou ty maličkosti, které usnadňují život!

Křížový průsmyk.

Hranice s Gruzií byla už jen 500 kilometrů daleko. Už jsme se sice těšili na teplo, úžasný chléb z kamenné pece, Černé moře a také na Turecko, ale Rusko se nám prostě líbilo. Nejradši bychom tuto zemi vůbec neopustili. V uplynulých měsících jsme poznali úžasné lidi a viděli nejrůznější krajiny. A ještě je tady toho tolik k vidění! Určitě se sem vrátíme.

Fotografie: 4-Xtremes